Q a A s Marty Turcem
Rozhovor z 11. února 2006
Reportéři DallasStars.com si tentokrát popovídali s dallaskou brankářskou jedničkou Marty Turcem, který má momentálně před sebou výzvu s názvem olympijské hry.
Jaké sporty jsi dělal, když jsi vyrůstal?
V létě jsem hrával především fotbal, trochu baseball, ale hlavně hokej. Golf vždy patřil mezi mé oblíbené činnosti.
Jaké sporty rád hraješ teď?
Většinou hrajeme večer před zápasem fotbal. Nejsem ani zdaleka nejlepším hráčem, máme tu několik talentovaných Evropanů. Občas taky hraji golf.
Kdy ses rozhodl hrát výhradně hokej?
Hokej se pro mě stal celoročním sportem, když mi bylo asi patnáct nebo šestnáct. Uvědomil jsem si, že se na něj musím více zaměřit a hrát v týmech, které za zápasy cestují a třeba ještě mnohem víc.
Kdy Tě jako talent objevili?
Každý krok, který jsem udělal byl pozoruhodný, neustále jsem se zlepšoval, hrál v juniorech a pak na univerzitě. Nejdůležitější bylo, že jsem byl rekrutován univerzitou v Michiganu. Tehdy tam hrála „FAB FIVE“ a všichni znali mužstvo Michigan Wolverines. Bylo velice vzrušující, když se k nám kouč Michiganu zastavil, aby mě viděl. Musel jsem se občas štípnout, abych tomu uvěřil. Bylo nervy drásající a napínavé vědět, že bych mohl najednou udělat tak velký skok.
Jak moc nápomocná byla ve Tvém vývoji michiganská univerzita?
Byla mi velmi nápomocná. Největší část mého dozrávání jsem strávil právě v Michiganu. Vyrostl jsem tam a z chlapce jsem se stal mužem. Byly zde tlaky a různé výzvy, nicméně neměl jsem jinou možnost než uspět, neboť jsem byl obklopen jen samými dobrými lidmi. Potřeboval jsem to, abych byl připraven na život a na NHL. Nikdy nezapomenu a budu vždy vděčný za to, co jsem v Michiganu prožil.
Popiš roli svých rodičů ve vývoji Tebe jako člověka a jako hráče.
Málem beru jako samozřejmost, že mě rodiče podporovali. Chodili na každý zápas, dokazovali mi tak svou lásku a ta je teď přítomna i v mé rodině. Pokud bydlíte v odlehlých částech Kanady a musíte na zápasy cestovat několik hodin, tak je to pořádný zápřah a ani nevím, jak to vše zvládli. Jejich obětavost vyústila v to samé u mě, aniž bych si to uvědomoval. Dosáhl jsem ve své kariéře určitého postavení a je skvělé, že s nimi mohu své úspěchy společně prožívat. Nikdy jim však nemohu vrátit to, co dali oni mě, ale je legrace to zkoušet. Byli fantastičtí, a skrze svou zkušenost a bezvýhradnou lásku mi ukázali cestu ve sportu i v životě.
Jakou radu bys dal rodičům a jejich dětem, kteří se věnují nějakému sportu?
Každé dítě i každý rodič jsou jiní, není zde jen jedna správná cesta. Pokud mě paměť neklame, tak rodiče mi vždy dali příležitost dělat to, co jsem chtěl. Usměrňovali mě a přitom měli neustále na paměti námi zvolenou cestu. Když jsi mladý, je moc důležité užívat si legraci. Sport je určitá cesta, které se učíš, vyrůstáš, dospíváš a pokud Ti při tom někdo pomáhá, může to jen pomoci.
Jak se vyrovnáváš s tlakem a neúspěchem?
Nikdy dopředu nevíš, jak budeš určité situace zvládat. Příprava ti umožní, že v důležitých zápasech zvládneš jakýkoli tlak. Příprava ti dá jistotu a sebedůvěru, která ti dovolí hrát s co nejmenším množstvím napětí. Když víš, že můžeš hrát nejlépe jak umíš a makáš co nejvíce to jde, abys byl připravený, tak poznáš, jak daleko můžeš dojít. Pracuji na sobě celé léto a vlastně celou tu dobu mezi sezónami, abych věděl, že když na to přijde, tak se budu cítit nejlépe, jak mohu. Ať už se daří nebo ne, víš, že jsi udělal maximum. Na mém postu se chyby stávají a jsou zde i věci, které nemůžeš ovlivnit. Když ze sebe vydáš maximum, máš potom klid na duši a ničeho nelituješ.
Jaké to je hrát v NHL?
Je to neuvěřitelně šťastný pocit. Je super být tu s tak parádní partou spoluhráčů, kteří jsou jako lidé ještě mnohem lepší. Ceníme si našich fandů opravdu hodně a doufáme, že jim poskytujeme skvělou zábavu. Máme opravdu štěstí a není lepší pocit, než když víš, že si to fanoušci užívají a líbí se jim, co my předvádíme. Mimo led jsme velmi hrdí na to, že se o lidi staráme s patřičnou mírou úcty.
Co bys dělal, kdybys nebyl hokejistou?
Studoval jsem, abych se stal učitelem, protože mám zálibu v dětech a vzdělávání. Obdivuji učitele, kteří jsou při výuce energičtí a inspirují děti, aby se učili a poznali svůj potenciál, takže asi bych učil na základní škole tělesnou výchovu.
Jak obvykle vypadá Tvůj den, když hraješ zápas?
Obvykle jedu ráno na stadión na rozbruslení a rozehřátí. Rozcvičím se, aby se mi rozproudila krev a pokud je třeba, dostanu veškerou péči, která je nezbytná. Máme takovou standardní podobu ranního rozbruslení, už jsme si na ni zvykli a vyhovuje nám. Andy Moog a já jsme převzali určité rituály, aby moje svalová paměť byla úplná. Rozcvičím se a zkontroluji, zda mám na zápas připravené hokejky. Obvykle se doma i najím, neboť moje žena moc dobře vaří. Dělá domácí omáčku na špagety a také salátový dresing, to jsou moje nejoblíbenější jídla na celém světě. Po obědě si asi tak na dvě hodinky zdřímnu, potom jedu na stadión. Většinou jezdím s Jere Lehtinenem, který bydlí velmi blízko. Znovu se rozehřeji, podruhé zkontroluji hokejky a jdu na setkání před zápasem. Zahrajeme si fotbálek na chodbě, nasadím si kontaktní čočky, abych pořádně viděl a pak už se jen snažím vše pochytat.
Koho z nehokejové světa obdivuješ?
Obdivuji Michaela J. Foxe. Ještě před tím, než ho postihla parkinsonova choroba, jsme slyšeli o mladém klukovi, který věděl, co chce v životě dělat, ale musel čelit mnoha nepříjemnostem. Žil v Kanadě s rodiči, kteří patřili ke střední třídě. Věděl, že se bude muset spolehnout sám na sebe, překonat všechny překážky, využít nabízené šance, být sám a chudý, ale on zůstal svůj a věřil si. Zaměřil se na něco, čemu věřil. Vyrostl, aby byl dobrým tátou a bavičem a aby ovlivnil i životy jiných navzdory vysilující chorobě. Vidíte, co jako otec a mluvčí obdobně nemocných dokázal. Chovám k němu tu nejvyšší úctu.