Ivan Hlinka zůstává v našich srdcích
Byly přesně tři hodiny odpoledne a já jel s kolegou domů z práce. Najednou mi volá kamarád z redakce David Brunclík. Bylo mi to trochu podezřelé. Normálně komunikujeme přes ICQ, mail, zřídka kdy přes SMS. Voláme si jen ve výjimečných případech a tak tomu bylo i tentokráte.
Snad poprvé neměl pro mě David dobrou zprávu.
Ivan Hlinka umřel…
Nemohl jsem tomu uvěřit, nevěděl jsem co mám říct, co si mám myslet. Bylo mě hrozně.
Poprvé si matně pamatuji Ivana, když se vracel z trenérské lavičky zpět na led, aby pomohl zachránit svůj milovaný Litvínov v ligové soutěži, bylo mu tehdy 37 let. Následuje jeho působení na trenérské lavičce v národním týmu v letech 1991 – 1994.
Největším zápisem v mé paměti, ale nemůže být nic jiného než ZOH Nagano 1998. Tenkrát se poprvé sjely na Olympiádu největší hvězdy z NHL. Hlinka však dokázal namíchat vítězný tým s velkým počtem hráčů z naší ligy. Dokázal to, co nedokázal Bukač na Světovém poháru 1996, ukočíroval největší hvězdy. Přes veškerou kritiku nominoval Vladimíra Růžičku. Dokázal z Jágra udělat týmového hráče a kritizovaný Růžička byl lídr týmu. Poprvé v historii vyhráli hokejisté České Republiky Olympijské hry. Hlinka vrátil Čechům jejich ztracenou národní hrdost.
Jako bývalý hráč, znal přesně pocity hráčů a jejich potřeby, dokázal mužstvo citlivě kormidlovat. Pamatuji si, jak v jednom zápase za beznadějného stavu, poslal dva hráče na buly s úkolem vyprovokovat rvačku. Podařilo se. Vždy měl v rukávu připravenou novou fintu, nikdy se nevzdával.
Stále ho vidím, jak stojí na střídačce, jednu nohu na hráčské lavičce a rukou podepřenou bradu. Přemýšlí. Vidím ho, jak si upravuje svoji nezapomenutelnou patku.
Ivan Hlinka hokej ani nehrál ani netrénoval, on ho prostě miloval a žil. Žil ho celou svou duší, celým svým srdcem.
Žijte ho také.