DiMaio a Sweeney podepsali a jsem za to rád
Rob DiMaio a Don Sweeney jsou staří harcovníci. Hráči, kteří již mají nejlepší léta dávno za sebou, přesto v minulé sezóně byli pro tým velmi užiteční a nepochybně budou i v té následující. Důvody mého tvrzení jsou velmi prozaické. Začneme u DiMaia.
Poctivý pracant DiMaio
Co mu chybí na tělesné výšce, to mu přebývá na velikosti jeho sportovního srdíčka. Jeho zaujetí pro hru, nasazení a bojovnost byste pohledali široko daleko. Když se týmu nedaří, Rob je vždy první, kdo tým vytahuje z bryndy. Maká ještě o mnoho více než jindy. Dokáže spoluhráče strhnout a nasměrovat potápějící se loď do klidných vod.
Don Sweeney – táta mladých beků
S Dimaiem mají mnoho společného. Ani jemu nenadělily sudičky do kolébky přehršle tvůrčí kreativity a ofenzivních schopností. Dlouhá léta hrával s Raymondem Bourquem v obranné dvojici a tak to ani neměl zapotřebí. Zato za něj hasil veškeré požáry, které Bourque svými ofenzivními výlety způsoboval a nikdy si na parťáka nestěžoval. Dona však zdobí ještě něco docela jiného. Je to jeho vůdčí, doslova otcovský přístup k mladým hráčům, zejména pak obráncům.
Nesčetněkrát si v uplynulé sezóně chválil jeho cenné rady a psychickou podporu mladý Trevor Daley. Jeho ofenzivní choutky jakoby se podobaly těm Bourquovým. A Sweeneny zná přece defenzivní práci výborně a tak hraje stále stejně jako za starých časů.