Hlavní zprávy

Vše kolem týmu Stars

Aktuality

Aktuální zprávy o Stars

Preview

Předzápasové porovnání

Zápasové reportáže

Reportáže ze zápasů Stars

Rozhovory

Rozhovory s hráči Stars

Úvodní stránka » Aktuality

Výlet do Dallasu – díl 9

Vložil dne 15.3.2018 – 16:23 | 145 zobrazení

Cestování v USA, potažmo v Dallasu, je samostatná kapitola. Po Příletu na letiště mě autobus odvezl do centra pronájmu automobilů, kde sídlí několik firem. Mezi nimi i ta moje, kde jsem si objednal auto. Auto jsem objednával na Renatlcars.com a regionálním operátorem v Dallasu je firma Alamo. Tu jsem v pohodě našel a po dvaceti minutách čekání ve frontě jsem se dostal na řadu. Během asi sedmi minut bylo všechno hotovo. Vydávající pán mě upozornil, abych jezdil opatrně. „Drive safety, crazy drivers.“

Vyšel jsem ven na velké parkoviště, které vypadalo jako nádraží v Brně na Zvonařce. Z chaloupky vyběhla mladá paní, zakuklená jak islamista. S úsměvem mi řekla, že každé auto v řadě na kterou ukázala si můžu vybrat. Nedůvěřivě jsem přistoupil k vozům, se zakuklenou ženou jsem se do řeči dostal poprvní v životě. Vzal jsem si to druhé. Byl to Hyundai Lantra. Tady se to tak jmenuje, nevím jestli je to něco jako I30 u nás, fakt nevím. Auto vypadalo hezky, ale vevnitř na mě čekala automatická převodovka.

Do té doby jsem nikdy automatickou převodovku nepoužíval. Řadící páka má čtyři polohy. Byla zastrčená v poloze P a nešlo s ní pohnout. Musel jsem nejdříve šlápnout na brzdu, pak to šlo. Dále tam byly polohy R N D. Chvíli jsem postupoval systémem pokus omyl, až se mě podařilo zařadit zpátečku – potřeboval jsem vycouvat. Pomalinkou jízdou jsem potom směřoval k výjezdu a pokusil se zabrzdit. Jenže jsem zvyklý levou nohou sešlápnout spojku, no a tady spojka není, že. Tady je rovnou brzda, takže jsem levou nohou po paměti automaticky našel první pedál a stál na místě. Hroznej šok. Evropan je totiž zvyklej na spojku levou nohou pořádně šlapat a pravou nohou brzdit s citem. První dva tři dny se mě to stalo ještě několikrát. Nebo jsem třeba zařadil jízdu dopředu, rozjel se a vyřadil, že jako budu řadit další rychlosti. No prostě mě jízda dělala problémy, jezdil jsem pomalu.

Co ale bylo ještě horší, to byla orientace. Kamarád Bo mi tvrdí, že tady je lepší značení než v Evropě, ale já jem byl ztracenej jak jehla v kupce sena. Ukazatele nikde žádný. Najel jsem na nějakou cestu a jel jsem, až najednou skončila. Takže jsem to otočil a jel na druhou stranu. Říkal jsem si, že to bude v pohodě. Že najedu na dálnici 121 a když bude odbočovat na dálnici 75 tak odbočím. Jak bude sjezd na Plano, tak sjedu a tam už to najdu. Nejsu přece blbej, že. No, jsem blbej. Hrubě jsem situaci podcenil. Dallas totiž není Brno ani Praha. Žije tu dohromady 12 milionů lidí, takže je to velký jako kráva.

Zapnul jsem si navigaci, přestože mě telefon varoval, že jsou data v USA drahá. Během 5 minut byly data fuč. Měl jsem limit 1200 korun vyčerpán a nikam jsem nedojel. Volat do česka nemělo cenu. Jednak by byl hovor drahej, byla noc a i kdyby mě data povolili, za dalších 5 minut by bylo dalších 1200 v prdeli a já taky. Takže jsem to vzal selským rozumem podle toho mála, co mě navigace ukázala a vydal se na cestu.

Jel jsem a jel asi tak dvacet minut, až mě přišlo že jsem úplně v prdeli. Tak jsem si řekl, že jedinej kdo mě může pomoci, je pumpař. Takže najít pumpu. První po cestě byl Shell, jak jsem později zjistil, je jich tu hodně. Postarší běloch mi řekl, že najít Plano nebude jednoduchý. Poradil mě cestu a popřál hodně štěstí. Jak jsem později poznal, hodně mě pomohl. Protože po jeho navigování jsem Plano opravdu našel. Mnohem větší problém se ukázal najít v Planu můj hotel.

Takže další pumpa, černošská žena mi prozradila, že jsem celkem blízko. Ale ani po půlhodině hledání jsem to nemohl najít. Takže další pumpa, znovu Shell a tentokrát mladší muž, který už tak nadšený nebyl. Zeptal se mě, jestli nemám data. Vysvětlil jsem mu, že mám telefon z evropy a že data jsou fuč. Takže dobrá rada a další půlhodina hledání a zase nic. Našel jsem další pumpu. Další mladej černoch. Rovnou jsem si tam koupil kafe, aby neřekl, že jsem vyžírka a pak teprve požádal o radu. Ukázal mě to v navigaci, sám jsem si to obkreslil na papír. Chtěl jsem mu dát dolar tringelt na to dolarový kafe, ale odmítl to.

Už jsem byl přesvědčenej, že to musím najít, ale stále se nedařilo. Tentokrát jsem se už sice konečně neztratil, ale ne a ne to trefit. Vzpomněl jsem si na příhodu ze seriálu Bratrstvo neohrožených, kdy kapitán Winters odpovídá po výsadku na to, že jsme se ztratili. „Neztratili jsme se, jsme v Normandii.“

„Neztratil jsem se, jsem v Planu.“

Jenom Hotel ne a ne najít. Nakonec se to teda povedlo. Byla snad jedna hodina v noci.

Zpátky ale k dopravě. V Planu a okolí jsem měl problémy s orientací. Jednak je tady všechno mnohem dál, než jsme zvyklí. Podle mapy to máte na první křižovatce doprava a mezitím jsou další tři světelné křižovatky. Taky jsou tady ty ulice velmi podobné. Jsou pravoúhlé a jedna jako druhá. Když přijedete na světelnou křižovatku, máte světla až za křižovatkou. Mátla mě i cedule One way, když jsem přejížděl víceproudou silnici s ostrůvkem. Myslel jsem si, že můžu odbočit jenom doprava. Ještěže jsem jezdil první kilometry v noci za nulového provozu, jinak jsem měl jistě nehodu. Dál jsem měl problém se značením. Když je na světlech křižovatky název ulice, není to ta, do které jedete rovně, ale ta, která je vůči vám kolmo. Tohle mi způsobilo hodně problémů.

Před cestou se proto připravte dopředu a nachystejte si navigaci. Mapy od Googlu umožňují si určitou vámi vybranou oblast uložit do režimu offline. Potom je vám k dispozici navigování v autě i bez připojení. Bez navigace v podstatě nemáte šanci se orientovat.

Co se silnic týče, ty jsou v Planu většinou betonové. Nejsou nijak extra rovné a drncají. Není to tak hrozné jako u nás na dálnici, ale drncá to. Nejsou ani v úplně perfektním stavu, občas je nějaká neopravená díra, taky víka od kanalizace tu nemají někdy zároveň s povrchem vozovky. Jinak jsou silnice široké, minimálně dvouproudové v každém směru. Pokud je to silnice vyšší kategorie než místní, má minimálně tři pruhy v každém směru a k tomu odstavný pruh po levé i pravé straně. Při průjezdu městem bývá třeba pruhů pět a víc. Silnice vyšších kategorií jsou také kvalitnější, takže i když jsou betonové, nedrncají. Některé dálnice jsou tady placené, ale na to jak to placení funguje jsem nepřišel.

Můžete tady odbočovat doprava i na červenou, ale musíte samozřejmě dát pozor na auta, která mají v tu dobu zelenou. Mají přednost. V podstatě podél všech cest jsou obrubníky. Nejsou ale takové jako u nás z prefabrikátů, ale betonované podle šablony a jsou jakoby součástí vozovky. Jsou i na té nejzapadlejší silnici, takže při silném dešti je v pravém pruhu občas hodně vody. Pokud by někdo chodil po chodníku, byl by od stříkající vody od kol automobilů úplně durch mokrý. Jenže tady nikdo nechodí. Cyklisty jsem za dva týdny potkal celkem tři. A to byly v Dallasu teploty 15 – 20 C. Bodejť by pak nebyli američani tlustí.

Co se týče benzínu, ten tu má trochu jiné značení. Takže ten s nejnižším číslem, který je na jakékoliv pumpě k mání je zhruba to, co u nás Natural 95. Cena paliva byla v Dallasu a okolí zhruba 2,2 USD za jeden galon(3,79l). Což vychází kolem 12 korun za litr paliva. Takže tankování je tady o hodně příjemnější než v Česku. U pumy to funguje trochu jinak než u nás. Nejdřív musíte do stojanu vrazit kartu a pak teprve můžete tankovat. Mě u Shellu moje platební karta nefungovala a tak jsem musel zajít na pokladnu za pumpařem, předplatit si třeba 20 USD a až poté tankovat. Následně mě pumpař vrátil zbytek.

TOPlist